Mám spoustu, opravdu spoustu práce. Jenže když do něčeho koukáte celý den, po nějaký době vám to začne lézt krkem a přestane myslet. Takže už tu skoro dvě hodiny dělám cokoli jen abych nemusela dělat na bakalářce (se kterou mám spoždění) protože už mě to prostě nebaví.
Jsem zvyklá, že večer vařím veřeři, chystám papání psíkovi, pak sme koukli s přítelem (už bývalým) na film nebo na zprávy a třeba sem šla zase něco dělat do školy, jak kdy. No a teď mám spoustu času a najedou nevím co s ním. Nemám tu moc přátel, takže nemám s kým pořád chodit ven a tak. Sama se projít nejdu, to tak do města na nákup nebo jsem se prošla do knihovny a zpět, ale prostě co jinak? Chodit jen tak po městě bez cíle mě nebaví a připadám si při tom divně.
Jsem ze všeho zase zmatená a přemýšlím a nechci být sama. Nechci... Chci si užívat a bavit se a nutně potřebuju nějaké rozptýlení a prostě se na něco těšit. Ale vždyť já se netěším ani k rodičům na víkend, mám pocit že se tam budu taky nudit a prostě nevím co mám dělat, co budu dělat. Potřebuju se na něco těšit prostě, někoho poznat, těšit se že někam půjdeme třeba i na hodinku nebo na půl, projít se a spetřit si den, popovídat si a tak. Nějakou odměnu za celý den učení a psaní do školy a za to všechno. Nebaví mě se odměňovat koukáním na film, knihy mám přečený a nevím prostě. Chci žít, musím žít a zatím mám pocit že je to horší než bylo, že umírám samotou víc než kdykoliv dřív. A přitom si můžu dělat co chci a já tu sedím a nudím se a chci něco víc, chci něco jinak a mám pocit že umírám vnitřně. Že ve mě není nic najednou, takový prázdno a nevím co se životem a co bude za týden nebo za měsíc, co budu dělat a jak budu žít a kde budu žít. Ale takhle žít nechci, musím si vymslet nějaký koníčky, asi teda chodit na procházky do města jen tak abych někam vypadla a někam šla a já nevím....
2024 ©